Tatrmani, 28. část: Barakuda

Tatrmani, 28. část
BARAKUDA

„Nejlepší je spolehnout se sám na sebe. Co si vodník nezařídí sám, to nemá.“
Barakuda si s blaženým výrazem prohlíží prsten a pak ho hodí do akvária mezi dravé ryby.
„Tak, šelmičky moje, hlídejte. Hlídejte!“ škádlivě promlouvá Barakuda s piraňami ve velkém akváriu ve své kanceláři. „Ti poulili oči jako ropušnice. Cha cha. Však oni mi i ten kamínek do něj najdou – moji bystří spolužáci.“

Podívá se na sebe do zrcadla. Zamračí se, když zjistí, že je celý od slizu a žabince. Otřese se odporem. Zmáčkne knoflík na svém saku, z kapsy zase vyjede hadice, osprchuje ho a obvyklým způsobem se vrátí do kapsy. René Barakuda se spokojeně zkontroluje. Zase vypadá jako velký šéf.
Ozvou se tóny Smetanovy Vltavy. Barakuda se s nelibostí podívá na displej svého mobilu, který vyzvání motivem známé skladby. Když zjistí, kdo mu volá, jeho výraz se rozjasní. Celý se napřímí a vypne hruď.

„Anooooo, červenoploutvičko?“
Piraně v akváriu se nestačí divit, jak se jejich páníček naparuje před zrcadlem. Jako kdyby s Upírkou nemluvil pouze po telefonu. Neustále mění postoje, zatahuje břicho, zálibně se pozoruje. Je sám se sebou nadmíru spokojen.

„Ano. To víš, že ano. Mám pro tebe ty dva všeuměly, ty Kalbáčovy. Takže už ti chybí jen ten lukostřelec,“ vypočítává Barakuda. „Ano,“ ujišťuje Upírku jako malé dítě, „tu flétnu s piánem si můžeš nechat pro sebe. A Somrovi posílám Trošku, ať ho foukne Franclovi.“ Chvíli poslouchá. „Neboj, nikdo nic nepozná, Troškovi jsem fouknul toho původního vzteklýho Francla.“

ZÁMĚNA

„Nána pitomá! Bréca jedna netalentovaná! Tupá cácora! Ona si myslí, že jí do tý kašny šoupnem citrónovou pěnu do koupele, nebo co?!!“ rozčiluje se k smrti navztekaný režisér Troška. „Ne! Ne a ne!“ dupe vzteky a kope do všeho, co je v jeho blízkosti. „Takhle se nedá tvořit!“
Celý štáb užasle sleduje svého doposud nekonečně laskavého režiséra, jak vyvádí.
„No co čumíte? To nemáte nic na práci?! Jste banda flákačů!!!“ hystericky huláká režisér na své spolupracovníky. „Všichni jste se spikli! To je přímý útok na moji osobu!“

„Ale rejžo…,“ zkusí zastavit kaskádu klení asistent. „nebylo by lepší…“
„A ty jsi kdo, že mi chceš radit?!“ oboří se na něj režisér. „Vrátíme to zpátky k rybníku! A teď mi všichni vlezte na záda!“
Režisér za sebou zabouchne dveře karavanu.
Všichni členové filmového štábu jsou jako opaření. Nechápou tu proměnu, která se s jejich pohodovým režisérem stala.
„Tak, panstvo, pauza,“ oznámí zkoprnělý asistent. „A po obědě se stěhujeme zpátky k rybníku.“

„Ne. Já do toho žabince nevlezu! Slyšeli jste?!“ převezme hysterickou notu představitelka hlavní ženské role.
Její křik je slyšet až na břeh rybníka, kde stále ještě sedí všichni spolužáci z vodnické školy, jako by byli přešlí mrazem.
„Slyšeli jste. Za chvíli jsou tu zpátky. Co budem dělat?“ obrátí se na své zkroušené kamarády Ferda.
„Žraloky?“ pokusí se o vtip Lojza.

To, co by ještě před chvílí všechny rozesmálo, teď nezabírá.
„Už mlčím,“ přestává vtipkovat Lojza.
„Nemyslím teď,“ zamračí se na něj Ferda. „Ale co uděláme s tím Barakudou?“
„Hele, co když to ani nebyl on?“ ozve se Ruda.
„Prosím tě… Tu jeho trapnou slizkou chobotnici jsem musela snášet celou dobu na škole. Pořád mi chtěl chapadlem počítat šupiny. Toho bych poznala i se zvřenýma očima,“ ušklíbne se Rybana. „A navíc je to jedno, prsten je tak jako tak fuč.“
„Ach jo. Celou tu dobu nás měl v merku,“ přidá se Michal. „Myslíte, že už má vltavín a elixír?“

„Těžko. To by nám Andreas přece napsal. Navíc už bych plavala někde v oceánu a topila námořníky. Vsadím všechny svoje zlatý šupiny na to, že si myslí, že ho dovedeme i ke zbylým dvěma indiciím. Ale to se šeredně plete!“
„Teď už si dáme pozor,“ dušuje se Pepa.
„No jasně,“ souhlasí s ním Ruda.
„Ale co teda budeme dělat?“ domáhá se odpovědi Ferda.
Od zámku je slyšet hlasy filmařů.

„Co kdybychom to dohodli v zoo u tučňáků?“ navrhne Pepa. „Tady už stejně za chvíli nebudeme mít klid. U nich v pavilonu bychom si Barakudy hned všimli. Je tam čistá voda a chobotnice by tam byla nápadná. Navíc už se mi po pingvínech jedněch černobílejch stejská.“

PAVILON

„Ano. Ano, kamarádi, musíme si přiznat, že jsme v koncích,“ konstatuje truchlivým hlasem Pepa, „ne že ne.“
V pavilonu tučňáků v pražské zoologické zahradě sedí na umělém ledovci v kruhu kolem něj Rybana, Ruda, Michal, Ferda, Lojza a deset tučňáků. Všichni mají ve tvářích utrápený výraz. I tučňáci.

„Tohle nám teda nevyšlo. Prsten má Barakuda, Andreas o sobě nedává vědět a prvního srpna je za chvíli,“ pokračuje Pepa. „Vůbec mě nenapadá, co by se dalo dělat.“
„Vždycky se něco dá dělat,“ snaží se přesvědčit ostatní Lojza, který už odložil láhve s vodou ze svých zad.
„Že to říkáš zrovna ty,“ hlesne Michal.

„Jo. Tam ve studni na Sahaře jsi byl opravdu hodně akční,“ přidá se s rýpnutím Ruda.
„Kluci, nechte toho,“ klidní je Rybana s Michalem. „Tohle nikam nevede.“
„Lojza má pravdu. Vždycky se dá něco dělat. Jen teď musíme vyspekulovat, co to má být,“ přemýšlí nahlas Ferda.
Tučňáci pokyvují souhlasně hlavami.
„No co. Víme, kde je elixír? Nevíme. Víme, kde je vltavín z prstenu? Nevíme. Víme, kde je prsten? Víme! Takže?“ zvýší hlas Ferda a udělá dramatickou pauzu.
Všichni se na něj napjatě dívají. I tučňáky to nesmírně zajímá.

„Takže – když Barakuda mohl vzít prsten nám, my si ho můžeme vzít zpátky!“
„To se snadno řekne,“ ošívá se Michal, „ale je to nebezpečné. Víš, jaký je. Co si o tom myslíš, Rybanko?“
„No že bych byla kdovíjak nadšená, že půjdu Slizounovi vypálit rybník, to teda ne.“
„A copak já teď můžu odejít?“ vykrucuje se Pepa. „Vždyť oni by mě kluci ani nenechali, že jo?“ Pepovi selže dojetím hlas, když se kolem něj seběhnou jeho bývalí svěřenci. „Vždyť vy jste mi, pingvíni moji milovaný, taky chyběli.“

„Vidím, že losovat nemá smysl,“ nasadí svůj obvyklý hrdinný tón Ferda. „Zmáknem to sami, viď, Lojzo?“ „Jasně. Jdu s tebou.“ Všem se ulevilo, že není zapotřebí losovat statečného hrdinu a zachránce. Tučňáci radostně pokřikují, pleskají křídly a skáčou střemhlav do vody. „To tady nech,“ zarazí Ferda Lojzu, který si zpátky navléká na záda lahve s vodou. „V tom bys byl nenápadnej jak delfín na kapitánským můstku. Jediný, co vám, kamarádi, závidím, je, že na rozdíl od nás dvou stihnete krmení.“

Lojza s Ferdou zmizí za dveřmi.
Tučňáci za nimi vyběhnou ven a mávají jim na cestu.