Tatrmani, 38. část: Primářova pracovna

Tatrmani, 38. část
PRIMÁŘOVA PRACOVNA

„Máte tu příjem, pane primáři,“ opatrným hlasem oznamuje sestra Štěpánová primáři Somrovi.
Ten sedí na svém pracovním stole, bimbá nohama a šmodrchá uzlíky. Je to jeho nejmilejší zábava. Vlastně od rána do večera dělá jenom to. Snaží se o rekord – stihnout uvázat deset základních uzlů pod třicetosm celých šest desetin sekundy. To je ale rychlost, co? Dokážete si to vůbec představit? Od chvíle, kdy mu Pepa Rybička poradil, jak lépe vázat rybářský uzel, primář skoro nevychází ze své pracovny. Není radno ho vyrušovat. Ovšem kdykoli ze své pracovny vyjde, je k nerozeznání od svých pacientů. Vypadá mnohem bláznivěji. Z ruky totiž nepouští provázek s uzly a pořád si něco brumlá.

„Ať to provede Upírka, Štěpánová. Vy pojďte měřit. Dneska jsem ve formě. Cítím se na osobní rekord.“
„Pane primáři, měl byste se na to podívat,“ přemlouvá ho konejšivým hlasem sestra Štěpánová. „Doktorka Tempírová tu bude až zítra. Toto vypadá na naléhavý případ. Ta žena mluví pěkně z cesty.“
„Ale takhle se ze mne kapitán pirátské lodi nikdy nestane, Štěpánová.
„Pane primáři,“ nasadí sestra přísný rodičovský tón.
„No tak jo, hned dorazím do ordinace. Ale pak budete měřit.“

Primář s nevolí sleze ze stolu a zauzlovaný špagátek schová do kapsy svého bílého pláště a otevře dveře do ordinace sousedící s jeho pracovnou.
„Tak copak vás sem přivádí, paní…“
„Ryboušková.“
Berta je celá nesvá. Nervózně se vrtí na židli, přestože má v kapse svého pláště žábu. Je vám jasné, že je to Ruda, že ano? Ten se tu už vyzná. Přivezli ho sem před nedávnem. Na letišti přemlouval pasažéry, o kterých se domníval, že by to mohli být vodníci, aby ho vzali stopem v lahvi s vodou na Tenerife. Měl tam namířeno původně pro spolužáka z vodnické školy Vencu Karáska. Ale rovnou z letiště ho vyšupačili k primáři Somrovi do sanatoria.

Ale copak je to nějaké sanatorium? V sanatoriu lékaři léčí pacienty. Ale tady? Tady Upírka s primářem Somrem vyměňují lidem duše za pomocí vodnických vdechátorů. Ty jim dodává vodnický zloun René Barakuda. Duše totiž krade plaváčkům v soukromé škole plavání pro dospělé neplavce Neptun, která mu patří stejně jako hotel Poseidon nedaleko sanatoria. A jsme zase u toho – tohle není žádné sanatorium. Je to opravdový blázinec.
„Tak copak vás sem přivádí, paní Ryboušková?“
„Na loupežné výpravě jsem smetákem rozbila vitrínu s pokladem, pak mě chytili policajti, ale já jim zdrhla do kašny. Jako lachtan.“

„Děláte to často?“
„Ale vůbec ne, pane doktore. To bylo poprvý!“ samou radostí zapomene na svůj strach Berta. „Já byla naposledy velryba. Já totiž nic jinýho neumím.“
Pro primáře je Berta jasný případ.
„Na déčko,“ zavelí. „Nasadit vodoléčbu.“

„Děkuju, pane doktore! Děkuju vám nastotisíckrát,“ ze všech sil třese primářovi rukou dojatá Berta, která je šťastná, že bude v sanato… – v blázinci – před Barakudou v bezpečí.
Žabák Ruda v kapse jejího pláště se zatetelí radostí. Po ničem jiném, ale po vodoléčbě vodním dělem se mu opravdu stýskalo. Úplně zapomněl na to, že musí být v pohotovosti, kdyby Rybana potřebovala pomoc.

ŠÉFOVA PRACOVNA

„Šéfe, dneska jsem plaváčkům zpívala ´Deset malých černoušků´. Dokonale jsem to parafázovala na ´Deset malých plaváčků´. To by se vám líbilo. Poslouchejte. Některé rýmy ještě opravím. Bude to mít určitě úspěch i v dalších kurzech.“
Barakuda ji zpočátku vůbec nevnímá a krmí své dravé ryby, které v obrovském akváriu stále hlídají dvě rybky – Michala a Pepu – v jejich vězení.
Pamela se pustí do zpěvu.

„Deset malých plaváčků navštívilo Neptun.
První utopil se Ken –
zbylo jich pak devět jen.
Dvořák chyt se do rákosu –
zbylo jich už jenom osum.
Kalbáčová s Kalbáčem – ti skončili pod splavem.
Pokud dobře počítám –
osm sedm už nemám…“

„Pamelo!!!“ zařve Barakuda, kterému až po chvilce dojde, co to vlastně Pamela krákorá.
„Další přijdou o duši
Honza s babi Květuší…“ nedá se zarazit plavčice. „Ti jsou číslo šest a pět. To ještě nemám zrýmované. Pak by mohli přijít na řadu Udatný s Vondráčkem, co myslíte, šéfe? Jako čtyřka a trojka. A předposlední pak Konvalinková. Tu teda nevím, jak utopit. Je fakt nepotopitelná…“

„Helmute!!!“
„Vydržte, šéfe, teď to granduje. Poslední pak docela – zmizí vaše Pamela!!! Hihihi!“
Helmut se ani nemusí ptát, o co jde, když vidí svého šéfa, jak naznačuje ´úder a chňap´. Bouchne Pamelu do zad a vyrazí z ní duši. Tu pak bleskurychle zachytí do ruky. Bezduché Pamelino tělo se sveze na koberec.
„Co teď?“

„Pamelu k Somrovi a tu její pitomou dušičku šoupni klidně tomu vycpanýmu papouškovi v recepci, ha ha ha,“ zasměje se Barakuda, protože to považuje za dobrý žert.
„Já myslel s plaváčkama.“
„Kristýna se o ně postará.“
„Ta je tu dneska naposled.“
„Tak to vezmeš zítra za obě,“ rozhodne Barakuda. „A vlastně – mám lepší nápad. Zítra je odvezeš na ostrov uprostřed rybníka v zahradě blázince. Pozítří přijde ta policejní inspekce, tak jako tak bysme je museli někam uklidit. Zavolám Elektře, ať si jich nikdo nevšímá.“
„A co s tou novou – s tou kapitánkou?“
„Tu si ohlídám sám.“

U RYBNÍKA

U rybníka v zahradě blázince, na převislé vrbě, sedí Kristýna s Jakubem. Drží se za ruce. Není jim moc do řeči, je to jejich poslední společný večer. Kristýna na tři týdny odjíždí do Paříže na jazykový kurz.
„Hlavně se mi v tý Paříži neztrať.“
„Za tři týdny budu zpátky.“
„Nevím, jak to tu bez tebe vydržím.“
„Máš tu Honzu s babi Květuší.“
„Nic proti nim, ale hrát pořád dokola žolíky? To už mě nebaví.“
„Tak tě rozptýlí Pamela. Hihihi…“

„Kdyby Pamela. S tou je aspoň zábava, jak pořád plete to svý fér plej a per plex. Zítra máme Helmuta. A co kdybych jel s tebou?“ napadne Jakuba a přitáhne si Kristýnu blíž k sobě.
„Neměli bychom na sebe čas,“ povzdychne si Kristýna a přitulí se k němu blíž. „A ty se musíš naučit plavat. Už ti to půjde raz dva. Když už jsi překonal strach z hloubky…“
Kristýna ukáže do míst, kam pro ni Jakub předevčírem bez přemýšlení skočil. Měl štěstí, protože by ho určitě zachránila, kdyby se snad topil. A taky proto, že u převislé vrby je mělko, kdežto všude jinde už je velká hloubka.

Kousek od Jakuba a Kristýny vyšplouchla voda. Ani si nevšimli zlatošupinatého ocasu, který se zanořil do vody. To je Rybana byla potají zkontrolovat – místo Rudy, který se zapomněl při hlídání Berty Rybouškové v blázinci. Ale i kdyby kolem nich proplula v tu chvíli třeba ponorka, nevšimli by si toho. To se totiž zamilovaným lidem i vodníkům stává.