Když se dítě stydí za své rodiče
Ať už to dítě přímo vysloví, nebo tenhle pocit zůstane jen v jeho myšlenkách, bývá to v naši západní kultuře běžnou a přirozenou součástí dospívání. Přesto je to pro většinu rodičů velmi zraňující. Psycholožka Barbora Downes v pořadu Atrium na Rádiu Junior radila, jak se s touto skutečností vyrovnat.
Neberte si to osobně!
Uvědomte si technické důvody, které děti k pocitům studu vedou. Jde o přirozený proces individuace, tedy osamostatňování dítěte, který vede k nalezení jeho vlastní identity, a je tudíž prospěšný. „Tyto technické informace by mohly nám rodičům pomoci, abychom si chování dítěte nebrali osobně nebo jako známku toho, že nás nemá rádo, protože tak to není. A pomoci by nám také mohla naděje, že to děti v naprosté většině přejde,“ uklidnila posluchače Atria Barbora Downes. Případy, kdy se člověk za rodiče stydí i v dospělosti, jsou velmi ojedinělé.
- když je ponižujeme nebo na ně křičíme na veřejnosti
- když je shazujeme před kamarády, vynadáme jim nebo upozorňujeme na jejich slabiny
- když před publikem vzpomínáme například na to, jak běhaly nahaté s dětmi od sousedů nebo jak si hrály na doktora
„Všechna tato jednání útočí na pocit bezpečí dítěte a jeho důvěru k nám. Je to vlastně zrada,“ říká psycholožka.
Důvodů ke studu za rodiče je samozřejmě mnohem víc. Mezi ty méně závažné patří:- naše oblečení
- pokud na sebe na veřejnosti příliš přitahujeme pozornost
- projevujeme-li před publikem příliš výrazně emoce a city
- zacházíme-li s potomky jako s malými dětmi
- pokud o sebe nepečujeme a vypadáme zanedbaně
„Nejvážnější jsou situace, když se dítě stydí za něco, co bylo amorální a čeho byla svědkem veřejnost. Pokud je rodič například závislý na drogách, alkoholu, je ve vězení nebo má za sebou nějakou kriminální činnost. Toto jsou právě důvody, kdy může pocit studu přetrvat i do dospělosti,“ vysvětluje odbornice.
Má rodič s dítětem mluvit o své případné závislosti? A co když příčinu studu našeho potomka můžeme odstranit? Jak dalece mu vyjít vstříc? Vše se dozvíte z následujícího rozhovoru Moniky Valentové s psycholožkou Barborou Downes.
