Tatrmani, 10. část: Na loďce

Tatrmani, 10. část
NA LOĎCE

Na loďce se houpají rozdovádění kamarádi vodníci. Barel s vodou je už úplně prázdný.
„Jako za starejch časů!“ huláká Rudolf. „To byly tahy… Ani úhoři s lososama na nás neměli!“
„Kluci, pamatujete, jak jsme rybářům vyměňovali ryby na háčku za různé nesmysly?“ vzpomene si Michal.

„Trošku dětinský, ale dobrý,“ přidá se Ferda.
„Jak jsme támhle u Rybárny tomu jejich kuchaři šoupli na háček Rybanu?“ řehtá se Rudolf. „Jak to s ním seklo, když táhnul, táhnul a pak na něj z vody vykoukla ženská s vlascem v puse,“ hýká a oba kamarádi se k němu přidají.

„Jé, co asi dělá, holka jedna zlatovlasá…“ zasní se Michal.
„Někdo mi říkal, že ji viděl v Amsterodamu vyloženou ve výloze…“ povzdychne si Ferda. „Vysušenou… V obchodě s rybářskými potřebami. S tou už taky nemůžem počítat… Takže když nepočítám Andrease, kterej je bůhví kde, nezvěstnýho chudáka Pepu Rybičku, zůstali jsme na to zachraňování světa sami.“

Nálada na lodi se změní. Vodníkům najednou není do smíchu.
Ferda se probere: „Ale co, jakýpak sami? S tím musíme něco udělat.“
„Co asi tak? Tebe něco napadá?“ zeptá se s nadějí v hlase Ruda.
„No co? Chcete vědět co?“ ve Ferdovi se opět probudí akční hrdina. „Pro Rybanu si zajedeme do Amsterodamu, Vencu Karáska si na Tenerife vypůjčíme od tý jeho rybářky a uspořádáme záchrannou misi na Saharu. Já v tom Lojzu nenechám.“

„Takže se rozdělíme?“ navrhne s nadějí v hlase Ruda, před pár hodinami vyschlý na troud. „Já bych bral ten Amsterodam…“
„Ne, ty navštívíš lachtany. Rybanu si beru na starost já,“ skočí mu do řeči Michal, „ostatně nikdy nebyla tvůj typ. A ty…“ odmlčí se a stejně jako Ruda se hodně provinile podívá na Ferdu.

Ten se s pohledem na ně na chvilku zamyslí a řekne: „Tak jo, beru tu Saharu.“ Hruď v neoprenu se mu hrdinně nadme. „Někdo to udělat musí.“
Rudovi s Michalem se velice, velice uleví. Vedle loďky to hlasitě vyšplouchne. Ale není to kámen, co jim spadl ze srdce…

KABINET

Učitelka Veverka uděluje příkazy žákům.
„Dějepis na dějepis, ty biologie složte támhle na stůl pod okno…“
Žáci skládají učebnice do komínků na lavicích. Ve třídě je zmatek. Všichni se mezi sebou baví, pošťuchují, smějí se… Učitelka podává Honzovi klíče.
„Fialo, odnes ty mapy do kabinetu. A nezapomeň pak za sebou zamknout.“

Honza popadne tři dlouhé role i klíče a odchází ze třídy. Jde chodbou, trošku se smekne na mokré podlaze. Podívá se na zem, vidí malé loužičky, ale nevěnuje jim velkou pozornost.
U dveří kabinetu stojí uklízečka Berta a zkouší v zámku klíče z velkého svazku, který má na šňůrce kolem krku. Vedle ní stojí kýbl a smeták s hadrem opřený o stěnu.

„Potřebujete dovnitř, paní Ryboušková?“ ptá se Honza. „Já vás pustím.“
Uklízečka se lekne, až nadskočí.
„Ne, to nespěchá, mladíku, klidně si to vyřiď. Já to uklidím pozdějc.“
Berta odchází, jednou rukou drží kýbl, druhou táhne za sebou smeták a téměř rutinním klikatým pohybem za sebou vytírá loužičky.

Honza vejde do kabinetu a zavře za sebou dveře. Rozhlíží se zvědavě po policích a vitrínách. V rohu u dveří stojí nezbytný kostlivec, na stojáncích jsou vycpaná zvířata, v zasklených krabicích na stěně jsou přišpendlení pestrobarevní motýli a různí brouci. Na stole stojí dva velké globusy, jeden moderní a druhý velmi starodávný. Knihovna je plná nových, ale i úplně starých knížek. Jako by se v kabinetu tak trochu zastavil čas.

Honza položí mapy k ostatním, které stojí opřené o knihovnu, a se zájmem si prohlíží hřbety starých knih. Jedna ho zaujme. Vytáhne ji a otevře na první straně. Starobylým písmem je v ní napsáno ,Kronika školy‘. Honza otočí ještě pár stránek, jako by něco hledal, pak knihu zavře, rozhlédne se, jako by ho mohl někdo vidět, a strčí si ji rychle pod mikinu.

ZLODĚJI

Berta chystá v kuchyni jídlo. Vykachlíčkovaná podlaha se mírně svažuje směrem k zamřížovanému kanálku. Všude na zemi je nacákáno, ale voda má kam odtékat.
„Měěěsíííčkuuu na nééébi hlubokéééééém…“ prozpěvuje si při vaření árii z Rusalky.
Z předsíně se ozve zvonek. Berta běží otevřít. I předsíň je vykachlíčkovaná a také má uprostřed mřížku. Nedivte se, u vodníků doma to takhle většinou vypadá. Berta otevře dveře. Za nimi stojí Fanouš, v horním rtu má zabodnutý háček s kusem vlasce.

„Cos dělal?“
„Uhhhuhuu,“ kňučí Fanouš a ukazuje si na pusu.
„Prosimtě pocem.“
Berta vtáhne nešťastníka dovnitř, zavře dveře a odvleče ho do kuchyně, kde ho posadí na židli u okna.
„Cos to zas vyváděl?“ hudrá. „Jako malej pulec. Otoč se ke světlu, ať ti to můžu vytáhnout.“

Stačí jediný rychlý hmat a háček je z pusy venku.
„Dík,“ zahuhlá vděčně Fanouš. „Děkuju ti, Bertičko.“
„Tak cos dělal?“
„Učil jsem se toho kapra, jak chtěl šéf… Abych byl nenápadnej. Pak jsem chvíli hlídal ty tři… Jenže pak starej Melichar u pivovaru nahodil… a byl jsem ztracenej. Bertičko, já nemohl odolat… Vždyť on dělá nejlepší těstíčko z celý Prahy. A nějak jsem zapomněl, že jsem kapr… Že nejsem sumec…“

„Ne, ty fakt nejseš sumec. Ty seš blbec!“ zlobí se Berta. „Co kdyby tě dostal? Jako kapr nemáš šanci! To tě nenapadlo?!!“
„No však už mě měl jednu chvíli na břehu. Měl jsem co dělat, abych mu zdrhl. Ještě teď mě bolí celý tělo… Bertičko, sluníčko,“ škemrá Fanouš, „napustíš mi vaničku?“
„Co mám s tebou dělat, ty… tatrmane,“ zabručí smířlivě Berta a zmizí v koupelně, odkud se ozve zvuk napouštějící se vody.

Fanouš si v kuchyni zapálí vodní dýmku. Moderní vodníci ostatně jinou ani nekouří. Jenže jim – na rozdíl od lidí – kouření neškodí.
„Tak už pojď. Pojď honem, dokud je to ledový! Zteplá ti to,“ ozývá se z koupelny. „Do půlnoci musíš být jako rybička, jdeme do školy pro tu kroniku. Budeš mi krýt záda,“ popohání Fanouše, když se vrátí do kuchyně.

Ten ji láskyplně vezme dvěma prsty z každé strany za tváře, začvachtá jimi a vlepí jí mokře mlaskavou pusu a zmizí za dveřmi. Berta vezme se stolu vodní dýmku a nese ji za ním.
Blažený Fanouš leží oblečený v napuštěné vaně a kouří dýmku. Kouř v koupelně by se dal krájet. Berta ho oddaně masíruje za krkem.

„Pro tu knihu zajdem až zítra. Rozdává se vysvědčení, bude zmatek, nikdo si ničeho nevšimne,“ rozhodne. „Co si budem kazit večer.“
„Zpívej, skřehotalko,“ žadoní Fanouš.
Berta spustí další známý kousek z Rusalky – árii Čarodějnice.
„Čury mury fuk…“ odhání kouř, který ji nutí kašlat, ale statečně pokračuje: “…čury mury fuk… bílá pára vstááááávááááá z luk…“