Tatrmani, 23. část: Plaváček Jakub

Tatrmani, 23. část
PLAVÁČEK JAKUB

Měsíc vykukuje zpoza mraků plujících večerní oblohou.
Na lávce zasahující do rybníka z ostrůvku v zahradě sanatoria sedí Pepa s Rudou, pochopitelně s nohama ve vodě. Pepa má hlavu ovázanou obvazem.

„Říkám ti, dějou se tu divný věci,“ přesvědčuje Ruda Pepu.
„Ale já se do ní opravdu zamiloval. A teď mě z toho bolí srdce.“
„Spíš hlava. Měl jsi kliku, že tě jako žábu nepropíchla těma svejma podpatkama.“
„Ale uznej, že jinak bychom nekápli na to spiknutí,“ snaží se ospravedlnit Pepa.
„Když se vodník spojí s lidmi, je to vždycky špatný.“
„Vždycky ne…“ zasní se Pepa.
„Hele, Pepo, Upírka není nic pro tebe. Je to mrcha. Vypadá jak kajmanka supí. A želvy jsou fakt divný, to musíš uznat zase ty.“

„Když ona mi tak trošku připomněla moji Haničku… To ty její červený boty…“
„Už sem zase taháš tu starou historii? Haničko, sluníčko…,“ paroduje Ruda vodníka z Lucerny. „Ty ses nepoučil od Jiráska?! Řečičkama ani pentličkama slušnou lidskou holku neulovíš. Dokonce ani ty botičky, cos jí tenkrát vlastnoručně ušil, nezabraly. Kdyby tě měla ráda, tak by ti nezdrhla.“
Oba kamarádi mají nohy ponořené ve vodě a mlčky koukají na měsíc. Vypadá to, že spolu chvíli nebudou mluvit. Pak Ruda zpozorní a přiblíží ucho k vodě.
„Slyšíš to?“
Pepa přestane vzdychat, taky naslouchá a rozhlíží se.
„Támhle, na druhý straně.“

Už i Ruda si všimne Jakuba Vondráčka, který na sebe cáká vodu, osměluje se a chystá se vlézt do rybníka. Přestože měsíc každou chvíli překrývají mraky, oba vodníci Jakuba poznají.
„Co ten tady dělá?!“ nechápe Ruda. „Tady nic zajímavýho nechytí...“
Jakub kráčí stále hlouběji do vody. Voda mu sahá už po krk. Má v obličeji strach, ale i velké odhodlání.
„Kde nechal vestu?“ diví se Pepa.
„Spíš kde nechal rozum?“ kroutí hlavou Ruda, když se Jakub potopí a hned zas s prskáním vystrčí hlavu z vody. „Co to tam ten náš kluk vyvádí?“
„Musíš, Kubo, musíš,“ povzbuzuje Jakub sám sebe a vykašlává při tom vodu. „Nebuď srab!“

„Kamaráde, vypadá to, že máme práci,“ vzpamatuje se z údivu Ruda, když už dlouho nevidí Jakubovu hlavu.
„Taky si myslím,“ odtuší Pepa, a aniž by si s Rudou dál cokoli říkali, hupnou z lávky do rybníka.
Rázem jsou u druhého břehu, na který společně vytahují bezvládné Jakubovo tělo.
„Měl štěstí, žes tu jeho dušičku čapnul dřív, než stačila vybublat ven z vody,“ raduje se Ruda. „Přidržím ti ho.“

Ruda si posadí Jakuba zády k sobě, jednou rukou mu ucpe nos a druhou otevře pusu. Je vidět, že to nedělá poprvé.
„Tak na tři,“ diriguje Pepa jako zkušený záchranář. „Raz, dva… Tři!“
Na třetí dobu vypustí ze sevřené pěsti Jakubovi do pusy jeho dušičku. Ruda okamžitě navyklým způsobem Jakubovu pusu zavře.
Po tomto zákroku Jakub okamžitě otevře oči, kýchne a pak se rozkašle.
„Ty kluku jeden, co to tu vyvádíš?! Vždyť jsi málem vypustil duši!“
„Neuraž se, ale jak jseš mladej, tak jseš pitomej.“

„Jo. Páchat sebevraždu! Utopením! Vždyť to nejlepší máš ještě před sebou,“ důrazně přitakává Rudovi Pepa a propleskává zmatenému Jakubovi tváře. „Co tě to, kluku jeden, napadlo?“
„Vidíš, Pepo, co je to za sanatorium? Jak pěkně dokážou lidem pomoct? Blázinec je to!“ rozčiluje se Ruda. „A ty, mladej, se vzpamatuj a hezky rychle odtamtud zmiz. Nepomůžou ti a ještě se tam dějou divný věci.“
„Sebevražda…? Blázinec?“ nechápe Jakub, po chvíli se ale vzpamatuje a pochopí. „Jo tak…! Ne! Já jsem támhle v hotelu na kurzu plavání.“
„Čím dál lepší. Tak odtamtud je taky lepší zmizet.“
„To já nemůžu.“

„Jak nemůžeš?“ diví se Pepa. „Co bys nemohl?“
„Rozhod´ jsem se, že se naučím plavat,“ vysvětluje Jakub.
„No konečně! Už bylo na čase. Ale vždyť ses málem utopil!“ hudruje Ruda.
„No, jen mi to nevyšlo… “ povzdychne si Jakub.
„Cože?“ nechápe Ruda, i Pepa kroutí hlavou.
„Myslel jsem, že se zatím naučím zadržovat dech jako ona. Vydrží pět minut pod vodou. Teda bylo to spíš sedm… Ale uznávám, že je to blbost, to žádný člověk nedokáže.“
„No, člověk ne…“ přitaká Ruda a mrkne na Pepu.

„I pět minut je na člověka dost. A ona je kdo?“ vyzvídá Pepa. „Lovkyně perel?“
„Ne,“ zasměje se Jakub. „Kristýna… Je tu na brigádě jako plavčice.“
„Jó, Kristýnka…“ zasní se Pepa. „Ta holka je krásná jak víla a plave jako rybička.“
„No právě. Poprvý v životě je mi trapný, že neumím plavat. Tak jsem se přihlásil do týhle superutajený školy plavání, abych si před ní neuříz´ostudu. A první, před kým jsem si ji uříz´, je ona,“ kaboní se naštvaně Jakub. „Vy znáte Kristýnu?“

„My toho, chlapče, známe…“ usměje se významně Pepa.
Z nedalekého kostela začnou odbíjet hodiny.
„Musím mastit zpátky, je už pozdě,“ lekne se Jakub. „Aby o mě babi s Honzíkem neměli starost. Nashledanou.“
„Příště se obrať na nás a budeš plavat jako vodník. Ať tě zas nemusíme zachraňovat,“ volá za odcházejícím Jakubem Ruda.
„Jé, omlouvám se, nedošlo mi to,“ zastydí se Jakub. „Děkuju. Moc vám oběma děkuju!“