Jak komunikovat s dětmi o jejich jinakosti
Od podzimu jsme ve středečních Atriích rozebírali různé mozkové poruchy. Mluvili jsme o autistech, dyslekticích, dětech s ADHD a ADD. Každá taková porucha s sebou nese jiné potíže. Jedno ale mají všechny společné. Děti trpící mozkovými poruchami mají zpravidla nepříjemné pocity ze své jinakosti.
Jeden problém může nahradit druhý…
Projevy některých mozkových dysfunkcí (například hyperaktivity) jsou u dětí nejsilnější do puberty. Pak mohou téměř vymizet. V lepším případě mohou dokonce zaniknout úplně. Ale „strachy z té původní jinakosti“ mohou těmto dětem občas způsobovat velké problémy v dospělosti. Děti v sobě drží stigma problematického dítěte – dítěte, které je „jiné“. Jinými slovy - jedna komplikace může nahradit druhou. A právě o tom si Petra Lazáková v Atriu povídala s Terezií Pemovou, členkou týmu projektu Hyperaktivita a místopředsedkyní Národního centra pro děti a rodinu.
„Podivné strachy“
Děti trpící mozkovými poruchami mohou mít velmi podivné strachy. Terezie Pemová v pořadu mluvila o strachu z toho, zda si dítě bude moci dojít na toaletu, zda není někde ukrytá vosa… Některé děti svými neustálými dotazy atakují rodiče, pedagogy, táborové vedoucí nesčetněkrát za den. Reakce okolí nemusí být zrovna příjemné – a to je samozřejmě pochopitelné. Jenže tyto děti se potřebují zoufale přesvědčit, že jsou v bezpečí. A to, ať už má jejich strach reálný základ (což zpravidla nemá) nebo ne. Pokud je reakce na takové strachy netrpělivá až nepříjemná, dítě upadá do pocitu nebezpečí a může se bát ještě více. Ještě horší ale bývá, když se dítě ze svých obav probere a uvědomí si svou jinakost. Reakce okolí ho zasáhnou daleko více. A pak přichází opravdový problém – ztráta sebevědomí a úzkost, se kterou dítě může bojovat celý život.
Jak komunikovat s takovým „jiným“ dítětem?
- Dítě trpící mozkovými poruchami by se především mělo cítit v bezpečí a mít v rodičích jistotu a pochopení. Pro dospělé je to jistě ohromná práce – ale vyplatí se!
- Dítě bychom neměli přehnaně ochraňovat od reakcí okolí. Pokud to lze, mělo by se začleňovat do normální společnosti - chodit do klasické školy, do kroužků, setkávat se s odmítavými reakcemi okolí. Důležité je s ním pak o reakcích okolí mluvit, vysvětlovat atd.
Jak komunikovat s „normálními“ dětmi o jinakosti?
Jednoduše a velmi podobně – mluvit o ní. Neodvracet zrak. Děti nemají apriori předsudky. Ty jim vytváříme my dospělí. Čím více toho uvidí, tím více si uvědomí, že „jinakost“ je běžná všude a ve všech směrech. Není třeba se jí bát nebo ji soudit – jen ji brát takovou, jaká je.
Středeční Atrium s hostem Terezií Pemovou z Národního institutu pro děti a rodinu na chvíli uzavřelo povídání o mozkových poruchách. Povídání Terezie s Petrou Lazákovou najdete zde. Příjemný poslech!
